Regionální geografie je také určitý přístup ke studiu geografie, srovnatelný s kvantitativní geografií nebo kritickou geografií. Tento přístup převládal ve druhé polovině 19. století a v první polovině 20. století, tedy v období, kdy tehdejší paradigma regionální geografie bylo v rámci geografických věd ústřední. Později byl kritizován pro svou popisnost a nedostatek teorie. Silná kritika se na jeho adresu snesla zejména v 50. letech 20. století a v období kvantitativní revoluce. Hlavními kritiky byli G. H. T. Kimble a Fred K. Schaefer. Paradigma regionální geografie ovlivnilo mnoho dalších geografických věd, včetně ekonomické geografie a geomorfologie. Regionální geografie se dodnes vyučuje na některých univerzitách jako studium hlavních regionů světa, jako jsou Severní a Latinská Amerika, Evropa a Asie a jejich země. Kromě toho se od poloviny 80. let 20. století prosadilo pojetí přístupu ke studiu geografie měst a regionů, které zdůrazňuje interakce mezi městy a venkovem. Někteří geografové se také od 80. let 20. století pokoušeli znovu zavést určitou míru regionalismu. To zahrnuje komplexní vymezení regionů a jejich interakcí s jinými měřítky.
Regionální geografie byla kdysi používána jako základ pro geomorfologické práce, například Davida Lintona a Henriho Bauliga. Podle Karny Lidmar-Bergströmové však regionální geografie od 90. let 20. století již není akceptována hlavním vědeckým proudem jako základ geomorfologických studií.